Září 2010

kapitola 2.

12. září 2010 v 21:19 | Veve |  FF-Melodie mého srdce
Moooc se omlouvám za délku tohoto dílku, ale fantazie dneska nepracuje tak, jak má.... xD
Kapitola II.
                                   PODEZŘENÍ
"Honomaru! Takashi!" zavolala jsem své věrné spolupracovníky.
"Ano…Niko?" oslovil mě nerozhodně Takashi. Jménem mě oslovil naposledy potom, co mi zemřela rodina.
"Takashi, Honomaru, ve skrýši někdo byl. My-myslím, že by to…že by to mohli být kluci." Sdělila jsem jim.
"Ale, Niko…těla se nenašla-"
"No právě, Takashi. Právě proto tu je naděje." Povzdychla jsem si. Kéž by to byla pravda. Kéž by byli živí.
"Kiro, Riyuzaki, Leo…" zašeptala jsem do ticha. To přerušil Honomaru.
"Niko, vím jak se cítíš. Osobně tomu moc nevěřím, ale jestli tomu věříš ty tak….tak jsem ti nápomocen."
"Já taky."přidal se Takashi. Z tónu hlasu jsem poznala, že to myslí upřímně. "Děkuji!"vyhrkla jsem a objala je. Nejdřív byli zaskočeni, ale potom mě také objali. "Měli byste jít."podotkla jsem.
"Konej, co ti říká srdce, Niko."řekl mi Honomaru při odchodu.
"Neboj."

Druhý den ráno jsem se rozhodla jít se do skrýše podívat osobně. Vyrazila jsem časně, ještě za tmy. U brány mně zastavila hlídka.
"Kampak, kampak?"zeptal se jeden. Zvedla jsem hlavu a zpříma se na něj podívala.
"Veliteli…"
Pusť mě nebo skončíš s kunajem v břiše."zasmála jsem se. Oba chlapi mi ustoupili z cesty.

Cesta tam mi trvala asi dvě hodiny rychlého běhu. Vrazila jsem do dveří a co nevidím: postele rozházené, na třech z nich louže krve. "
Byli jste tady, hoši."konstatovala jsem. Tohle mé podezření ještě více zvyšuje. mihlo se mi hlavou.
"Oh yeah." To slovo mi vyklouzlo ze rtů, když jsem sbírala povalené hrnečky, skládala dohromady to, co zbylo ze stolu a
židlí.
"Co tu dělali, sakra, že je tu takový bordel?!?" Utrápeně jsem vzdychla. Za poslední bodu vzdychám nějak často.
"Kiro, Kiro…kluku proč mě tak trápíš? Jsme spolu v partě už od Akademie, nikdy jsem k tobě nic necítila - teda kromě přátelství -
a jen co zmizíš a jseš možná mrtví, zjistím, že jsem se do tebe asi zamilovala…"mluvila jsem si sama pro sebe. A netušila, že mě někdo poslouchá.
Zaslechla jsem šramot. Prudce jsem se otočila a vytáhla kunaj. Viděla jsem jen cíp černého pláště mizícího za rohem. Někdo mě sledoval…? pomyslela jsem si nechápavě.
"Ach bože…holka blázníš. Měla bys zajít k psychiatrovi." Zase jsem se dala do práce a uklidila celou skrýš.
"Abych šla. Začíná se stmívat. A zítra je ten ples…"
Vydala jsem se na cestu. Jen co jsem vyšla, začal slejvák.
"No to snad ne!?!" Rozběhla jsem se co nejrychleji domů.
Do Kamikaze jsem dorazila s desátou večer. Ale se svým úsudkem jsem se musela nutně svěřit. A když ne Honomarovi a Takashimu, tak komu!
Oba jsem našla v Ichiraku. Právě dojídali rámen, když jsem si k nim přisedla.
"Co se stalo?"
Začala jsem vyprávět. Kluci jen nechápavě vrtěli hlavami, ale nepřerušovali mne. "Jsem vám vděčná, že jste mě vyslechli."říkala jsem při odchodu.

1. kapitola

12. září 2010 v 21:11 | Veve |  FF-Melodie mého srdce
Změnila jsem se. Potom co mi před 12 lety zemřeli rodiče, rodina. A teď, při včerejším boji, jsem přišla i o 3 nejlepší přátele a týmové partnery…
Kapitola I.
POHŘEB
Prší.
I nebe smutní na ztrátou nejlepších bojovníků Kamikaze, vesnice ukryté ve větru.
Všichni házejí bílé růže na 3 hroby -
na vaše hroby. Konečně přišla řada na mě. Stojím se sklopenou hlavou. Stále to nemohu pochopit.
Tiše pronesu onu přísahu, která mi změnila celý život: "Budu jiná. Změním se, už nebudu ten, co stále stojí vzadu…" Zafoukal větřík. Jedna jediná slza kápla na Kirův hrob. "Veliteli..?"
Otočila jsem se.
"Ano, Takashi?"
"Těla Kira, Riyuzakiho a Lea zmizela, pohřbíváme prázdné rakve." V očích v srdci mi zaplál plamínek naděje. Ta přeci umírá poslední…
Zavřela jsem oči. Znovu jsem viděla jejich těla zabalena v bílém plátně, jak nehybně leží naprosto bez škrábnutí. Riyuzakiho mrtvolně bílý obličej lemován černými vlasy, na tváři uvolněný výraz, v oříškově hnědých očích ani náznak strachu. Zvedla jsem ruku a jemně mu zavřela oči. Pohled mi padl na jeho hrudník bez jediného škrábnutí avšak v místě srdce s velkou smrtelnou ránou. Znovu jsem přes něj přetáhla bílé plátno a popošla k hnědovlasému chlapci se zelenýma očima - Kirovi. Na tváři měl úsměv.
V hlubokých zelených očích neměl tu svou jiskru. A v hrudníku stejnou ránu jako Riyuzaki, stejně smrtelnou. A Leo….přes jeho tvář se táhlo seknutí katanou. Modré oči měly vyzývavý pohled. Jeho tvář,
vždycky tak veselá byla uvolněná…asi byl smířen s osudem. A na místě srdce zase ta jediná smrtelná rána. Rána, která zabila všechny tři. Rána od jednoho meče. A já majitele toho meče dostanu, i kdyby mě to mělo stát život!
"Takashi, podívej se prosím po těch tělech." požádala jsem nejvěrnějšího z nejvěrnějších.
" Jo a Takashi, kde je Honomaru?"
"Na cvičišti."
"Děkuji."

Honomaru!"
"Ano šéfe?"
Hleděla jsem do očí blonďatého muže a nevěděla jsem, zdali je správně poslat ho na smrt jen kvůli mé domněnce.
"Honomaru," začala jsem potichu,"potřebuji abys mi něco zjistil. Musím to vědět co nejdřív."
Usmál se. Byl na mě zvyklý.
"Kdy mám vyrazit?" zeptal se jakoby nic.
"Pokud možno hned…"
Ani jsem to nestačila doříct a Honomaru už měl nasazenou ANBU masku a běžel k bráně.
"Hodně štěstí, starý brachu." pošeptala jsem do větru. Pomalým krokem jsem se vracela k mé kanceláři, když tu mě vyrušilo pokřikování děcek. Přemohla mne zvědavost a vydala jsem se blíž k hloučku studentů. A to co jsem spatřila mě šokovalo. Malý, asi sedmiletý, chlapec ležel na zemi a vůdce oné party do něj kopal a nadával mu.
"A dost!" řekla jsem, ale mou přítomnost nebrali na vědomí.
"ŘEKLA JSEM DOST!"zařvala jsem na celou Kamikaze. Děti se po mě podívali a začali se smát. Paže mi instinktivně sjela k pochvě katany. Ruka sevřela rukojeť
meče. Jejich smích ještě zesílil. A s ním přetekla i moje trpělivost. Katana vyjela ze saje a její kissaki se stříbřitě zalesklo. Prošla jsem houfem dětí a zvedla chlapce na nohy. Když jsme procházeli kolem kapitána bandy, procedil ten drzí kluk směrem k poraněnému:
"Před námi neutečeš. Nemůže tě chránit věčně." Tuto výhružku jsem zaslechla
a otočila se, katanu stále v ruce.
"Ano, já ho nemohu chránit věčně jako Nika, ale jako kapitán ANBU mohu všechno a jako samuraj a legendární ze 7 šermířů mohu ještě víc." sladce jsem se usmála. A odkráčela s chlapcem pryč.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se ustrašeně.
"Do kanceláře velitele ANBU."
"A…a myslíš, že tam můžeme?" vykoktal.
Odpovědí mu bylo zavolání.
"Veliteli! Veliteli! Karmelitán se vrátil!"
Otočili jsme se.
"Ka-ka-karmelitán?"vykoktala jsem.
"Co říkal?"
"Říkal, že se pořádá ples."
"Aha…a
nic jiného?"
"Ne."

hroby



2.kapitola

12. září 2010 v 21:01 | Veve |  FF- Život s Atasuki
"Hm…Bré ráno vespolek!" houkl Hidan na osazenstvo okolo jídelního stolu.
"Čau, Hidane. Chyběl si nám ty a Kessidy. Neviděls ji někde?"
"Jo…Říkala, že si jde něco zařídit. Ale kam šla fakt nevím." dodal, když si všiml Itachiho pohledu. Kessidy byla mezi členy Akatsuki opravdu oblíbená.
"Nevíte někdo něco přesnějšího?" zasáhl do toho Pein.
"Ne!" odpověděli pohotově ostatní.
"Tak dobře. Hidan tedy půjde na misi sám." rozhodl Pein a dál se tématu nevěnoval.
"Zase?"
"Jsi nesmrtelný…"
"Di do háje, Kakuzu!"

Hidan šel sám po lesní pěšince. Potichu si brblal pod vousy sprosté kletby směrující na Peina a Kakuza. V tom vedle něj zašustilo křoví.
"Čau parťáku!" pozdravila až příliš nadšeně Kess.
"Nazdar, kde si do haj*lu lítala?"
"V Konoze, milej zlatej, v Konoze!" odsekla.
"Pokračujem….jo a co je účel mise?"
"Já nevim, myslel jsem, že to víš ty…"
"Aha, takže účelem je obětovat co nejvíce lidí Jashinovi…" usmála se.
"Tak s tím souhlasím…" usmál se též a sundal ze zad kosu.
"Kousek odtud je malá vesnička…" prozradil.
 "Tak vesnička, jo?" oplatila mu úsměv. Seběhli z cesty a během deseti minut byla vesnička vyvražděná a vypálená. Kessidy měla na rtech svůj psychopatský úsměv (podobný jako já xD) a v ruce svírala stále zakrvácenou katanu. Hidan se též usmíval, ale ne tak jako Kess.
"A teď?" ptala se.
"Teď? Bychom se možná mohli vrátit, ne?"
"Hm. A chodící železářství nás seřve za nesplnění mise, co?" ušklíbla se.
"Chodící železářství?" podivil se Hidan. Byl sice zvyklý na její přezdívky, ale tuhle nepochopil.
"Pein, ty tupče!" vyprskla a zmizela ve víru okvětních lístků sakury (nic jiného mě nenapadlo).


Konečně oba dva stanuli před Aka sídlem. Společně vešli dovnitř, ale ihned se jejich cesty rozdělily. Kessidy šla nahoru za Šéfem, Hidan do obýváku si trochu přihnou saké.

"Dobrej, Šéfíku!" zahalekala na celou kancelář.
"Neříkej mi šéfíku!!!" zavrčel Pein a vzhlédl od papírů.
"Ňákej nevrlej neska..." zašeptala si pod vousy.
"Tak jak dopadla mise? A kde jsi, kakru, lítala?"
"Jaká mise? A lítala jsem v Konoze, Peine." odpověděla klidně.
"V Konoze?" vykřikl Pein a praštil do stolu. "Si snad děláš srandu, ne?!?" ječel na ní dál.
"Sklidni hormon, nebo koupím obr magnet," zasyčela tiše. Zrzek ji bohužel neslyšel a pokračoval ve řvaní.
"Volume doleva, prosím! Třeští mi z tebe hlava!" nevydržela po hodině Peinovo ječení. Leader se na ní podíval. Utrápeně vzdychl a poslal ji pryč. Kessidy ráda uposlechla a odešla.
Courala se bosky mokrou tvavou. Ptáčci pívali, sluníčko svítilo, kytky voněly a včeličky poletovali z květu na květ. Kessidy se posadila na kámen a poslouchala hukot blízkého vodopádu. Zaposlouchala se do zvuků přírody, když tu cosi zašustilo v křoví. Vytáhla kunai a...