1. kapitola

12. září 2010 v 21:11 | Veve |  FF-Melodie mého srdce
Změnila jsem se. Potom co mi před 12 lety zemřeli rodiče, rodina. A teď, při včerejším boji, jsem přišla i o 3 nejlepší přátele a týmové partnery…
Kapitola I.
POHŘEB
Prší.
I nebe smutní na ztrátou nejlepších bojovníků Kamikaze, vesnice ukryté ve větru.
Všichni házejí bílé růže na 3 hroby -
na vaše hroby. Konečně přišla řada na mě. Stojím se sklopenou hlavou. Stále to nemohu pochopit.
Tiše pronesu onu přísahu, která mi změnila celý život: "Budu jiná. Změním se, už nebudu ten, co stále stojí vzadu…" Zafoukal větřík. Jedna jediná slza kápla na Kirův hrob. "Veliteli..?"
Otočila jsem se.
"Ano, Takashi?"
"Těla Kira, Riyuzakiho a Lea zmizela, pohřbíváme prázdné rakve." V očích v srdci mi zaplál plamínek naděje. Ta přeci umírá poslední…
Zavřela jsem oči. Znovu jsem viděla jejich těla zabalena v bílém plátně, jak nehybně leží naprosto bez škrábnutí. Riyuzakiho mrtvolně bílý obličej lemován černými vlasy, na tváři uvolněný výraz, v oříškově hnědých očích ani náznak strachu. Zvedla jsem ruku a jemně mu zavřela oči. Pohled mi padl na jeho hrudník bez jediného škrábnutí avšak v místě srdce s velkou smrtelnou ránou. Znovu jsem přes něj přetáhla bílé plátno a popošla k hnědovlasému chlapci se zelenýma očima - Kirovi. Na tváři měl úsměv.
V hlubokých zelených očích neměl tu svou jiskru. A v hrudníku stejnou ránu jako Riyuzaki, stejně smrtelnou. A Leo….přes jeho tvář se táhlo seknutí katanou. Modré oči měly vyzývavý pohled. Jeho tvář,
vždycky tak veselá byla uvolněná…asi byl smířen s osudem. A na místě srdce zase ta jediná smrtelná rána. Rána, která zabila všechny tři. Rána od jednoho meče. A já majitele toho meče dostanu, i kdyby mě to mělo stát život!
"Takashi, podívej se prosím po těch tělech." požádala jsem nejvěrnějšího z nejvěrnějších.
" Jo a Takashi, kde je Honomaru?"
"Na cvičišti."
"Děkuji."

Honomaru!"
"Ano šéfe?"
Hleděla jsem do očí blonďatého muže a nevěděla jsem, zdali je správně poslat ho na smrt jen kvůli mé domněnce.
"Honomaru," začala jsem potichu,"potřebuji abys mi něco zjistil. Musím to vědět co nejdřív."
Usmál se. Byl na mě zvyklý.
"Kdy mám vyrazit?" zeptal se jakoby nic.
"Pokud možno hned…"
Ani jsem to nestačila doříct a Honomaru už měl nasazenou ANBU masku a běžel k bráně.
"Hodně štěstí, starý brachu." pošeptala jsem do větru. Pomalým krokem jsem se vracela k mé kanceláři, když tu mě vyrušilo pokřikování děcek. Přemohla mne zvědavost a vydala jsem se blíž k hloučku studentů. A to co jsem spatřila mě šokovalo. Malý, asi sedmiletý, chlapec ležel na zemi a vůdce oné party do něj kopal a nadával mu.
"A dost!" řekla jsem, ale mou přítomnost nebrali na vědomí.
"ŘEKLA JSEM DOST!"zařvala jsem na celou Kamikaze. Děti se po mě podívali a začali se smát. Paže mi instinktivně sjela k pochvě katany. Ruka sevřela rukojeť
meče. Jejich smích ještě zesílil. A s ním přetekla i moje trpělivost. Katana vyjela ze saje a její kissaki se stříbřitě zalesklo. Prošla jsem houfem dětí a zvedla chlapce na nohy. Když jsme procházeli kolem kapitána bandy, procedil ten drzí kluk směrem k poraněnému:
"Před námi neutečeš. Nemůže tě chránit věčně." Tuto výhružku jsem zaslechla
a otočila se, katanu stále v ruce.
"Ano, já ho nemohu chránit věčně jako Nika, ale jako kapitán ANBU mohu všechno a jako samuraj a legendární ze 7 šermířů mohu ještě víc." sladce jsem se usmála. A odkráčela s chlapcem pryč.
"Kam mě to vedeš?" zeptal se ustrašeně.
"Do kanceláře velitele ANBU."
"A…a myslíš, že tam můžeme?" vykoktal.
Odpovědí mu bylo zavolání.
"Veliteli! Veliteli! Karmelitán se vrátil!"
Otočili jsme se.
"Ka-ka-karmelitán?"vykoktala jsem.
"Co říkal?"
"Říkal, že se pořádá ples."
"Aha…a
nic jiného?"
"Ne."

hroby


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama