kapitola 2.

12. září 2010 v 21:19 | Veve |  FF-Melodie mého srdce
Moooc se omlouvám za délku tohoto dílku, ale fantazie dneska nepracuje tak, jak má.... xD
Kapitola II.
                                   PODEZŘENÍ
"Honomaru! Takashi!" zavolala jsem své věrné spolupracovníky.
"Ano…Niko?" oslovil mě nerozhodně Takashi. Jménem mě oslovil naposledy potom, co mi zemřela rodina.
"Takashi, Honomaru, ve skrýši někdo byl. My-myslím, že by to…že by to mohli být kluci." Sdělila jsem jim.
"Ale, Niko…těla se nenašla-"
"No právě, Takashi. Právě proto tu je naděje." Povzdychla jsem si. Kéž by to byla pravda. Kéž by byli živí.
"Kiro, Riyuzaki, Leo…" zašeptala jsem do ticha. To přerušil Honomaru.
"Niko, vím jak se cítíš. Osobně tomu moc nevěřím, ale jestli tomu věříš ty tak….tak jsem ti nápomocen."
"Já taky."přidal se Takashi. Z tónu hlasu jsem poznala, že to myslí upřímně. "Děkuji!"vyhrkla jsem a objala je. Nejdřív byli zaskočeni, ale potom mě také objali. "Měli byste jít."podotkla jsem.
"Konej, co ti říká srdce, Niko."řekl mi Honomaru při odchodu.
"Neboj."

Druhý den ráno jsem se rozhodla jít se do skrýše podívat osobně. Vyrazila jsem časně, ještě za tmy. U brány mně zastavila hlídka.
"Kampak, kampak?"zeptal se jeden. Zvedla jsem hlavu a zpříma se na něj podívala.
"Veliteli…"
Pusť mě nebo skončíš s kunajem v břiše."zasmála jsem se. Oba chlapi mi ustoupili z cesty.

Cesta tam mi trvala asi dvě hodiny rychlého běhu. Vrazila jsem do dveří a co nevidím: postele rozházené, na třech z nich louže krve. "
Byli jste tady, hoši."konstatovala jsem. Tohle mé podezření ještě více zvyšuje. mihlo se mi hlavou.
"Oh yeah." To slovo mi vyklouzlo ze rtů, když jsem sbírala povalené hrnečky, skládala dohromady to, co zbylo ze stolu a
židlí.
"Co tu dělali, sakra, že je tu takový bordel?!?" Utrápeně jsem vzdychla. Za poslední bodu vzdychám nějak často.
"Kiro, Kiro…kluku proč mě tak trápíš? Jsme spolu v partě už od Akademie, nikdy jsem k tobě nic necítila - teda kromě přátelství -
a jen co zmizíš a jseš možná mrtví, zjistím, že jsem se do tebe asi zamilovala…"mluvila jsem si sama pro sebe. A netušila, že mě někdo poslouchá.
Zaslechla jsem šramot. Prudce jsem se otočila a vytáhla kunaj. Viděla jsem jen cíp černého pláště mizícího za rohem. Někdo mě sledoval…? pomyslela jsem si nechápavě.
"Ach bože…holka blázníš. Měla bys zajít k psychiatrovi." Zase jsem se dala do práce a uklidila celou skrýš.
"Abych šla. Začíná se stmívat. A zítra je ten ples…"
Vydala jsem se na cestu. Jen co jsem vyšla, začal slejvák.
"No to snad ne!?!" Rozběhla jsem se co nejrychleji domů.
Do Kamikaze jsem dorazila s desátou večer. Ale se svým úsudkem jsem se musela nutně svěřit. A když ne Honomarovi a Takashimu, tak komu!
Oba jsem našla v Ichiraku. Právě dojídali rámen, když jsem si k nim přisedla.
"Co se stalo?"
Začala jsem vyprávět. Kluci jen nechápavě vrtěli hlavami, ale nepřerušovali mne. "Jsem vám vděčná, že jste mě vyslechli."říkala jsem při odchodu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 FifinQa FifinQa | Web | 17. září 2010 v 16:05 | Reagovat

zajímavý blog

2 kimipossible kimipossible | 17. září 2010 v 18:40 | Reagovat

díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama